Newsletter 2023-03 Klientský příběh
Dnešní příběh poradkyně a manažerky Kateřiny Smékalové je jedním z těch smutnějších. "Před časem mi zemřela první klientka. Kromě toho, že to bylo moc smutné, asi něco jako když doktorovi zemře první pacient, vlastně jsem moc nevěděla, co mě čeká, protože jsem naštěstí neměla zatím ani osobní zkušenost, jak se řeší dědictví a co všechno to obnáší..."
"Téměř v každé domácnosti je jeden „MINISTR FINANCÍ“ a ten druhý z partnerů se většinou jen veze a má jen základní nebo někdy dokonce téměř žádný přehled. Nejinak to bylo i v tomto případě. Paní Boženka byla velmi aktivní žena, která měla pod palcem celý domácí rozpočet i účty. Vždy jsem jednala primárně s ní a tak když mi jednoho dne jako odpověď na email s dotazem, kdy se zase uvidíme, přišla odpověď „tady Josef, Boženka bohužel minulý týden zemřela“, krve by se ve mně nedořezal. Začala jsem ale ihned konat a pana Josefa pozvala k sobě do kanceláře a nabídla mu pomocnou ruku se vším, co jen bude potřebovat. I přesto, že pan Josef byl fyzicky přítomen na všech našich schůzkách, byl velmi překvapen, jak jsme měli společně finance nastavené. Prošli jsme společně všechny smlouvy, aby věděl, co si vůbec se ženou dohromady platili a samozřejmě také podali okamžitou žádost o plnění na pojišťovnu, kde byla paní Boženka pojištěna na 300 tisíc na smrt. Pan Josef ani netušil, že by mohl dostat nějaké peníze. To ale nebylo samozřejmě všechno. Díky investicím a penzijku, které si paní Boženka platila, šlo ještě dalších 400 tisíc do dědického řízení. Osobně jsem kontaktovala jeho notáře a poskytla mu údaje ze všech finančních produktů, které rodina měla. Dědictví i peníze z pojištění se tak vyřešilo poměrně rychle.
Nedávno jsem se s panem Josefem sešla po necelém roce, abychom se společně podívali, jak nám peníze po paní Božence pracují, protože jsme převážnou většinu z nich zainvestovali. Téměř s žádným ze svých klientů nemám čistě pracovní vztah. Jste u všech důležitých rozhodnutí, u radostí i starostí a většinou se z toho stává něco mnohem bližšího. Stejně tak se to stalo tady. Pan Josef seděl u mě v kanceláři, povídal a vzpomínal se slzami v očích, ale také se smíchem a říká mi: „Víš, já jsem ti moc vděčný, protože když Boženka zemřela, bylo toho na mě moc a na těch úřadech se všichni chovali jak hyeny. A vy tady v Partners, ty a tvoje asistentka, jste mě hýčkali, měli se mnou trpělivost a všechno naposílali notáři a do pojišťoven, bez vás bych to nezvládl.“
A to už jsem měla slzy v očích i já. Protože když vám někdo řekne toto a z té obrovské důvěry vám začne z ničeho nic samovolně tykat, je to, řekla bych, to největší ocenění, jaké můžete dostat.
Nakonec přikládám článek, který hovoří o tom, že notáři nemají povinnost si vše zjišťovat. Ještěže se pan Josef měl na koho obrátit, tuto možnost všichni pozůstalí bohužel nemají…"